Vzpomínám si, jak jsme na základní škole chodili se školou taky do kina anebo do divadla. Ale abych se vám přiznala, tak mě to opravdu nikdy nelákalo. Já jsem byla spíše taková, že jsem byla uzavřená do sebe a raději jsem se učila a seděla poklidně v lavici. Vůbec jsem nebyla takové dítě, které rozverně a vesele běhá po třídě, když je veliká přestávka. A že bych třeba ve škole v lavici vyrušovala, tak tohle už vůbec ne Na tohle mě nikdo nevyužije. Takže jsem raději v klidu seděla v lavici a ráda jsem se učila. Sice ano, věděla jsem, co to znamená kultura a že člověk by se taky měl věnovat kultuře, ale mě to prostě moc nebavilo.
A to hlavně na celé základní škole. Vždycky jsem to protrpěla. A samozřejmě, když už jsme byli se školou v kině, tak se mi ten film vždycky líbil, ale nemohl mě tam vždycky nikdo dostat dobrovolně. Neměla jsem k tomu vztah. Vždycky mi třeba moje kamarádky anebo i maminka anebo paní učitelka přemlouvaly, že ať se jdu taky podívat na film společně s celou třídou. Vždy ten film byl úplná novinka a že se mi v kině bude jistě líbit. Chvíli se vždycky váhala, ale nakonec jak jsem šla, abych zapadla do školní party. A asi po letech, když jsem už byla taky několikrát zázrakem v divadle, tak se mi kultura začala líbit.
A to je hlavně taky kvůli tomu, že jsem se přestěhovala s přítelem do jiného města, kde jsem potkala jednu velice moc příjemnou maminku s dítětem, která má velice ráda kulturu a občas spolu někam zajdeme. U mě to byl tedy opravdu veliký kulturní pokrok! A chodíme také na dětské atrakce a další dětské zábavy, takže musím uznat, že jsem velice ráda, že jsem tuhle paní potkala, protože alespoň můj syn má taky svého kamaráda, se kterým si taky velice často hraje. A myslím si, že kdyby mě nikdo do kultury nehnal, tak bych tam asi nikdy dobrovolně nešla.
